Klikr a já, vlastně my :) 
aneb jak jsme se k tomuhle stylu výcviku dostaly ???
Má první zlaťanda Ája byla zlatá nejen kožíškem, ale i srdíčkem :) Udělala by pro mě úplně vše, jen aby mi udělala radost.
A pak přišla na řadu Sárinka, také zlaťanda, s kožíškem smetanovým a hlavou trvdou jak kámen. "Já to prostě dělat nebudu a mě se dneska nějak nechce." Kdyby mohla mluvit, jistě bych tyhle dvě věty slyšela hooodně často.
Na procházkách ne zrovna moc ovladatelná, na cvičáku katastrofa. "A jako co, že všichni běží za páníčkama co šišlaj a dělaj ze sebe blbce, já mám svý čmuchání. Ona až bude panička chtít, ona si mě jistě odchytne." Chůze u nohy vypadala jako když Sarča vodí mě, plnění ostatních cviků, když už tak s velkou nechutí. Na kladinu jít nechtěla, protože ve mě neměla žádnou podporu.
Nezvládnutej pes, vem na něj elektriku, ostnáč, musíš jí pořádně vyškubat a ono to jistě půjde! Tehdy jsem si říkala, že než tohle, to se raději budem jen tak toulat přírodou. Cvičení má bavit obě. Pomalu ale jistě to přestávalo bavit i mě.
Seznámila jsem se s Andrejkou Urbančíků, která mi doporučila velice zajímavé semináře, pod vedením Zuzky Coufalů a RNDr. Františka Šusty. Na těchto seminářích jsem poprvé viděla výcvik psů, ale i jiných zvířat, pomocí pozitivní motivace a klikru. Začla jsem o této metodě pátrat na internetu, v knížkách a s údivem sledovala psy, jak pomocí shapingu sami vymýšlejí různé triky. Konečně se naše cvičení začlo vydávat tím správným směrem!
Mohu Vám říct, že během roku se mi Sárinka úplně měnila před očima :) Teď je z ní pes, na kterého se mohu spolehnout, který mi věří a na cvičení se těší. A těším se i já, protože pozorovat jí, jak se snaží a vymýšlí různé triky bez toho, abych na ní šahala nebo nějak jinak ovlivňovala je opravdu něco úžasného.
